autor: Radka Denemarková
nakladatelství: Host
rok vydání: 2006
Představte si, že je vám šestnáct a vracíte se domů z koncentračního tábora, kde vám zabili zbytek rodiny. Vracíte se z místa, kde jste zažívali situace vymykající se lidskému chápání. A přesto to nejhorší zvěrstvo na vás teprve čeká... Tohle zní jako ideální kniha pro mě, milovníka koncentračnické literatury (ano, jsem si vědoma toho, jak úchylně to zní). Knize, oceněné mimo jiné Magnesii Literou, jsem se ale dlouho vyhýbala. Několikrát jsem svazek držela v rukách a zase ho vrátila zpátky do regálu. Teď ale uzrál správný čas a já se do pustila do nelehkého čtení.
Hodnotit takovou knihu není úplně snadné, rozhodně mi nepřinesla příjemný čtenářský zážitek. Kniha je plná lidské krutosti, zloby, podlosti a negativismu. Objektivně chápu, že je to dobrá kniha, nadprůměrná, subjektivně jsem s ní ale měla hned několik velkých problémů.
Hlavní hrdinka, Gita Lauschmannová, zažívá tolik hrůz a utrpení, že to snad jedna lidská bytost ani nemůže unést. Jakoby nestačilo to, co se jí stalo za války a těsně po ní, autorka jí naservíruje ještě velkou osobní tragédii, podle mého zbytečně. Při čtení jsem měla podobný pocit jako u Vyhnání Gerty Schnirch - pořád jsem doufala a čekala, kdy UŽ konečně život nastaví hrdince i vlídnější tvář, kdy dojde k nějakému obratu, zlomu, smíření. Na rozdíl od Gerty ve mně ale Gita nevzbuzovala ty správné emoce. Svým chováním, myšlením, sobectvím, nimráním se v minulosti mi byla nesympatická až protivná. Totéž se týká všech ostatních postav, marně jsem hledala jednu, se kterou se budu moci ztotožnit, chápat její chování a jednání, která ve mně vzbudí i jiné emoce než odpor a nesouhlas.
Přiznám se dále, že mi velmi vadilo autorčino vyjadřování. Přílišná metaforičnost jazyka mě rušila, nedokázala jsem se soustředit na příběh, místo toho přemýšlela nad tím, proč aspoň občas nemůže autorka pojmenovat věci pravými jmény, proč nemůže být krabice prostě krabice, ale musí to být "papírová hněď". Asi aby nastavila patřičný kontrast, většina postav mluví (a chová se) jako neotesanci. Aby se dosáhlo patřičné umělecké hodnoty, střídá se nám několik časových rovin a vypravěčských hledisek, jednou vypráví samotná Gita, jindy máme er-formu, pro jistotu to ještě prošpikujeme několika biblickými odkazy a překvapivými detaily. Všeho moc škodí, a u téhle knihy, jejíž téma je tak nosné, že žádné "okrašlování" nepotřebuje, obzvlášť.
autor: Radka DenemarkováPředstavte si, že je vám šestnáct a vracíte se domů z koncentračního tábora, kde vám zabili zbytek rodiny. Vracíte se z místa, kde jste zažívali situace vymykající se lidskému chápání. A přesto to nejhorší zvěrstvo na vás teprve čeká... Tohle zní jako ideální kniha pro mě, milovníka koncentračnické literatury (ano, jsem si vědoma toho, jak úchylně to zní). Knize, oceněné mimo jiné Magnesii Literou, jsem se ale dlouho vyhýbala. Několikrát jsem svazek držela v rukách a zase ho vrátila zpátky do regálu. Teď ale uzrál správný čas a já se do pustila do nelehkého čtení.
Hodnotit takovou knihu není úplně snadné, rozhodně mi nepřinesla příjemný čtenářský zážitek. Kniha je plná lidské krutosti, zloby, podlosti a negativismu. Objektivně chápu, že je to dobrá kniha, nadprůměrná, subjektivně jsem s ní ale měla hned několik velkých problémů.
Hlavní hrdinka, Gita Lauschmannová, zažívá tolik hrůz a utrpení, že to snad jedna lidská bytost ani nemůže unést. Jakoby nestačilo to, co se jí stalo za války a těsně po ní, autorka jí naservíruje ještě velkou osobní tragédii, podle mého zbytečně. Při čtení jsem měla podobný pocit jako u Vyhnání Gerty Schnirch - pořád jsem doufala a čekala, kdy UŽ konečně život nastaví hrdince i vlídnější tvář, kdy dojde k nějakému obratu, zlomu, smíření. Na rozdíl od Gerty ve mně ale Gita nevzbuzovala ty správné emoce. Svým chováním, myšlením, sobectvím, nimráním se v minulosti mi byla nesympatická až protivná. Totéž se týká všech ostatních postav, marně jsem hledala jednu, se kterou se budu moci ztotožnit, chápat její chování a jednání, která ve mně vzbudí i jiné emoce než odpor a nesouhlas.
Přiznám se dále, že mi velmi vadilo autorčino vyjadřování. Přílišná metaforičnost jazyka mě rušila, nedokázala jsem se soustředit na příběh, místo toho přemýšlela nad tím, proč aspoň občas nemůže autorka pojmenovat věci pravými jmény, proč nemůže být krabice prostě krabice, ale musí to být "papírová hněď". Asi aby nastavila patřičný kontrast, většina postav mluví (a chová se) jako neotesanci. Aby se dosáhlo patřičné umělecké hodnoty, střídá se nám několik časových rovin a vypravěčských hledisek, jednou vypráví samotná Gita, jindy máme er-formu, pro jistotu to ještě prošpikujeme několika biblickými odkazy a překvapivými detaily. Všeho moc škodí, a u téhle knihy, jejíž téma je tak nosné, že žádné "okrašlování" nepotřebuje, obzvlášť.
Žádné komentáře:
Okomentovat